na Blog.cz

Zdravíčko. Jak pak se máte?

Já špatně. No, jak se to vezme. Ale těžko můžu říct dobře, když musim sedět zavřená doma a neustále se učit (maturita za to může). Jako, né že by mě to nebavilo. Ono mě to na začátku bavilo, ale teď už mě to nebaví. Už mi z toho hrabe - vážně. Ale já to vůbec neumim, takže z toho učení jaksi není východisko, jestli si to nechci na podzim zopakovat.

Navíc má takový problém (už zase), a ten problém je Loki. Je to totiž fešák. Vidíte? Né že by byl tohle nejlepší příklad, ale on stále ještě není moc slaven, tak moc není z čeho vybírat. Je to takový ten pán s růžkama; akorát mu trochu narostly vlasy. A já mám potřebu o něm pořád přemýšlet. Chtěla bych si ho vyzkoušet. U Lva, to je ujetost. Ujetina. Rozjetý králík. Pardon. Toho by zkoumal naturalista a taky dekadent. Naturalista proto, že chce co nejvěrněji zachytit realitu a dekadent proto, že se mu to líbí. Dekadence je sympatická. Ale né že bych zkoumala rozjetý králíky. To byla volná asociace - skoro jako pásmo. Guillaume Apollinaire. Je to fakt fešák. Né Guillaume, Loki.

Zdravíčko. (To bych taky brala, to zdravíčko.)

Rozhodla jsem se, že je asi na čase se zase ozvat. Protože 2 měsíce bez článku mi příjdou takové... depresivní.

Ještě žiju (i když jsem v podstatě permanentně nemocná), pokud se tak dá mojí současné existenci vůbec říkat.

Důvod, proč tu vůbec nejsem je ten, že můj život poslední dobou sestává jen z pobytu ve škole (kde si vypisuju duřní* otázky) a pobytu doma před počítačem (kde si, nečekaně, taky vypisuju duřní otázky). Prostě nějak nemám čas na nic jiného (mimo jiné proto, že jsem se chytře rozhodla maturovat z předmětu, který sice bezmezně miluju, ale nikdy jsem se ho neučila a tudíž ho vůbec neumím). I když, musím říct, že to neni tak špatný, jak jsem čekala - aspoň dokud mě to baví. Ale po určité době to učení-se-v-jednom-kuse začíná být poněkud nesnesitelné. (Nevím, jak zvládnu vejšku.) Mám potřebu někam odejet, jenže nevím kam, a hlavně jak (a ještě hlavněji za čí prachy). Dokonce mám poslední dobou potřebu vyrazit někam do společnosti. (Jakkoliv to zní neuvěřitelně.) Problém je, že žádnou společnost neznám, a ani nejsem schopná nějakou poznat, takže se to jaksi neuskutečňuje.

Zdravím vás.

Přicházím s dalším pokusem. Nebo možná tak napůl pokusem. Zajímalo by mě, jestli se dá poznat kdo jsou ty slečny na následujících obrázcích.

Vlastně je docela možné, že je vůbec neznáte a i pokud je znáte, musíte je asi znát dobře, abyste to poznali, ale zkusit to můžu. Nejspíš.

(Je to kresleno celkem v rychlosti - přinejmenším na moje poměry - takže nečekejte nic extra.)

Zdravíčko.

Je to téměř neuvěřitelné, ale opravdu píšu druhý článek v jednom dni. (No... přinejmenším skoro v jednom.)

Je to taková povídka, kterou jsem napsala za posledních asi třicet minut, jelikož jsem si řekla, že na Nový rok prostě něco napsat musím. No dobře, nebylo to těch posledních třicet minut, ale těch předposledních, těch, co byly ještě na Nový rok. Těch minulých třicet minut jsem se rozhodovala, jestli to sem dát nebo ne, jelikož je to vážně psycho a ani jsem si to po sobě řádně nepřečetla. Takže uvidíme, pořád trošku pochybuju, jestli je to vůbec publikovatelné. Tak prosím buďte shovívaví, pokud to budete číst. Ani nevím jak to uvést. Tak třeba... Nelekněte se první věty.

Zdravíčko.

Možná se ode mě teď očekává, že když jsem se minule ptala na kompozici Lucinky v lese, tak ji sem dneska přidám, ale... to se Aslanužel nestane. Jelikož jsem jí ještě ani nezačala kreslit. (Náhodou už ale mám náčrtek.) Mám totiž jenom jedno balení papírů větších než A4, které jsou ovšem slepené k sobě (to aby se míň kroutily při malbě) a na nich už samozřejmě nějaký rozdělaný obrázek mám. Konkrétně kapitána Húka, který (snad) bude hotov co nevidět. A pak příjde Lucinka, která mi přinejlepším potrvá další měsíc.

Fajn, právě se mi nejspíš podařilo odradit všechny, kdo nečetli minulý článek (a nejspíš i půlku těch, co ho četli), ale to... se nějak vsákne. (Zbytek určitě úspěšně odradí něco jiného. Měla bych začít psát častěji, jelikož tohle je ještě větší brak než normálně. Nebo se mi to jen zdá?)

2012 je vážně pěkné číslo. (Tedy pokud pomineme fakt, že na konci roku má být konec světa.) Mnohem hezčí než to předchozí. Nevím, čím to, ale mám takový... dobrý pocit z toho, že ten minulý rok skončil. Né že bych k tomu měla důvod - nic špatného na něm nebylo (asi), to spíš nastávajícího roku bych se měla obávat. Ale tak uvidíme. Třeba se mi podaří splnit novoroční předsevzetí* - odmaturovat na jedničky a dostat se na školu. OK, bez těch jedniček se asi budu muset obejít, to působí moc ctižádostivě. Ale bylo by fajn, kdybych se bez nich neobešla. (Nechápu, proč mi záleží na jedničkách.) Měly bych si radši předsevzít, že si ulovím nějakého pěkného Scabiora. :D Ou, to zní hodně komicky. Vážně hodně. Já ale stejně nestojím o Scabiora jiného, než je ten pravý, který ovšem neexistuje. :D To nic, já časem třeba budu normální. Možná příští rok.

Jo mimochodem: Šťastný nový rok přeji, milí spolublogeři.

Víte co? Chtěla bych, aby sněžilo. To by bylo opravdu moc hezké. A taky by to bylo fér, vzhledem k tomu, že je zima.

Mám pocit, že bych toho dneska měla spoustu stihnout - protože jak na Nový rok, tak po celý rok (ovšem kdyby mi to včera kdosi nepřipomněl, ani bych si nevzpomněla). A tak pořád něco dělám a dokola si opakuju, co mám ještě před sebou. Zní to dostatečně ujetě? Vlastně jsem toho stejně zatím moc nezvládla, jen jsem si celý den něco kreslila (nic publikovatelného ovšem nemám), v tom se to ostatní nějak ztrácí... Proto vlastně taky píšu na blog, jelikož si myslím, že bych na něj měla psát víc (ne proto, že bych měla nějaký pocit závazku vůči blogu nebo blogerům, ale proto, že zkrátka vím, že mě to baví, když se k tomu dokopu častěji). Jenže, vzhledem k mojí apatii, se mi ten článek asi stejně nepodaří dneska zveřejnit. Ale né, mě se vážně zase nechce nic dělat, i psaní sem je nějak moc namáhavé... že by to byla únava? Ale vždyť jsem spala přinejmenším sedm hodin, to musí přece stačit. Perkele! Můžu si třeba dát kávu, jenže ona na mě asi nezabírá. Navíc je vážně nechutná.

Měla bych něco dělat. Rozhodně. Pardon, tenhle článek zjevně opět není čitelný. Asi bych to mohla přestat opakovat. Apatie je zlo. Ale píle je vlastně taky zlo. Tak si vyber. Volík Molík. (Toho si nešímejte.) Měla bych se aspoň učit, když už nic jiného. Jenže já nějak nemám z čeho - nejdřív bych si musela vypracovat nějakou maturitní (duřní) otázku. Neuvěřitelné, jak o tom pořád píšu a při tom doteď nemám žádnou stoprocentně hotovou. Do háje. Ani nemám žádnou knížku na čtení. Nebo ne zrovna takovou, kterou by se mi chtělo číst. To je... co to je?... bolestné! Je to bolestné. Dneska bychom taky měli jíst čočku, ale ono to není v plánu. Snad kvůli tomu nějak zákeřně nezchudnem. Ono už totiž moc není kam chudnout. Chtěla bych na literární akademii, jenže tam se platí školné. To je volná asociace. (Beztak bych se tam nedostala, tak proč to řešit, že.)

Při lví hřívě, vážně sem musím psát častěji, ty číslíčka za měsíci v archivu jsou poněkud děsivě malá. Ještěže nikde není nula, to už by bylo vážně moc; je pořád úspěch, když se mi sem podaří něco napsat každý měsíc.

P. S. Ten nadpis pravdu dí. Tedy, ne že by to mělo něco společného s článkem.

Zdravíčko, milí blogeři.

Mám na vás takovou otázečku; nevím, jestli to jako článek do AK projde, ale tvrdí se, že když někdo jednou v klubu je, už ho nevyhodí. Tak uvidíme.

Chci nakreslit Lucinku v lese a (jelikož jsem velice nerozhodný člověk a nejsem schopna to sama rozsoudit) zajímalo by mě, jaká ze dvou následujících kompozicí se vám zdá více ucházející:

OK, vy asi nevíte, kdo je to Lucinka. Sourozenci Pevensiovi. Pan Tumnus. Letopisy Narnie. Lev, čarodějnice a skříň. Už víte? Tohle má být ta scéna na Planině lucerny (po tom, co Lucinka projde skříní).

Á, ještě důležité info: ta Lucinka vlevo je obrácená čelem dopředu, Lucinka vpravo kouká na pana Tumna.

Já vážně nevím, jelikož buď nebude vidět Lucčin obličejík nebo nebude vidět pan Tumnus. Dilema, chápejte.

Vlastně jsem na dnešek plánovala regulérní článek, jenže na to nějak nezbyl čas. (Respektive jsem se k tomu nedokopala.) Problém je, že mě vždycky napadne co psát, až když jsem v posteli nebo přinejmenším těsně po tom, co vypnu počítač. Ale ono to příjde. (Schválně, jestli se mi podaří ještě něco napsat do Vánoc.)

Zdravíčko.

Text článku prý nesmí být prázdný. To by mě vážně nenapadlo. Tak ho jdeme zaplnit.

Awojísek! To tu dlouho nebylo a zase dlouho nebude.

Pardon, ale ten nadpis byl první co mě napadlo. Řekla bych že radši funět. Jako Ron! :D

Vítejte!

Páni, tenhle pozdrav tu ještě nebyl, co? To zní, jakoby měl následovat nějaký nesmírně obřadný text, ale to samozřejmě nečekejte.

Zdravím.

Ou, nebaví mě vymýšlet, co mám napsat nad perex. Moje články jsou na tom tak špatně, že by se měly radši schovávat pod perex celé.